Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„Clamare“ je pátým albem BRATRSTVA LUNY, které si kapela pocházející z Kralup nad Vltavou nadělila po sedmileté nahrávací pauze od posledního „řádného“ studiového počinu k patnáctým narozeninám. Dlouhý proces jeho vzniku si navíc vyšperkovala rozlučkou s jedním ze svých klíčových mužů Matějem Lipským alias Xpílem a náborem nového zpěváka a baskytaristy. A spolu s nimi teď zjevně stojí na rozcestí, na němž se má odehrát referendum o budoucnosti spolku, který sice vždy platil za pevný bod domácí gotické scény, nicméně vždycky jen za ten „druhý“ (první myslím netřeba představovat).
Něco se na tom totiž jistě změní, protože „Clamare“ (navzdory svému významu, neboť ten latinsky znamená „křičet“) není jaksi příliš hlasité, ale ani není příliš gotické v tom smyslu, v jakém bývá gotický rock obecně vnímán. Je temné, to ano, zachovává si těžkou rockovou podstatu, ale také je mnohem více přístupné a otevřené dalším hudebním směrům, zejména tedy těm z hlavního proudu. A spolu s tím působí zároveň velmi odlehčeně, jako kdyby skupině, sotvaže tak trochu odložila některá ta nejokatější gotická dogmata, narostla pomyslná křídla, s nimiž se hodlá odrazit k výšinám.
A přesně to je také z „Clamare“ cítit ze všeho nejvíc. Není hlasité, ale ve svém sdělení přesto velmi uvěřitelné a přesvědčivé. V textech ubylo klasických témat jako vampýři, karnevaly a vlčice, jež nahradily o poznání současnější a tím pádem i přístupnější náměty (za všechny třeba všemocné reklamní lži v „Králi humbuku“ nebo displejová závislost dnešních generací v „Digitálním démonovi“), a to vše z BRATRSTVA LUNY náhle činí daleko civilnější smečku, jejíž koncert si sice představíte jako cosi temného klubu hodného, ale zároveň už nebudete mít strach, že vás tam na záchodě kousne upír.
Celé se to pak propojí v okamžiku, kdy si posluchač uvědomí, že mezi jedenácti skladbami takto poskládaného alba (a s mimořádně poctivě provedeným a tučným bookletem navíc, jenž krom textů obsahuje i jakési jejich „úvodníky“) lze jen stěží nalézt nějakou, co by nějak překážela nebo dokonce působila otravně a bez nápadu. Ať už přepouští ústřední roli poctivé kytarové práci („Superpanopticon“ nebo titulní „Clamare“), pulsujícím rytmickým tepům („Sám proti zkáze“ či „Prsten moci“) nebo syntezátorům, silně popouštějícím uzdu své fantazii („Digitální démon“ a zejména závěrečná „Pochod stromů“, zřejmě i nejsilnější okamžik celého alba), nemá BRATRSTVO LUNY zjevně nejmenší problém udržet zamíření na cíl, jímž je jakási moderní, „postgotická“ nahrávka, plná příjemných melodií, nálad i oněch občas potřebných snových ploch a záclon.
Je to jistě (příjemným) překvapením, že právě BRATRSTVO LUNY dokázalo být méně gotické, než by se od něj asi čekalo, ale jedním dechem je nutné k tomu dodat, že mu to nesmírně, nesmírně prospělo. A „Clamare“ je tím pádem albem, na které by si měl jeden udělat čas, pokud by chtěl vědět, co nového a zajímavého lze v těchto pohnutých podzimních a covidových časech na domácí scéně objevit.
1. La sociéte du spectacle
2. Král humbuku
3. Superpanopticon
4. Hra o trůny
5. Digitální démon
6. Clamare
7. Rebel K. H. B.
8. Sám proti zkáze
9. Prsten moci
10. Nuestra Senora
11. Pochod stromů
Otázkou pro Portugalců GAEREA je, zda jejich black metal má být vizí osobitě vzletné formy, nebo je to jen teatrální snaha o dramatičnost. Té je totiž na aktuální desce opravdu hodně. A čeho je moc, toho je příliš. Minulá deska se mi zamlouvala více.
Další technický death metal. Povedený debut skupiny, za kterou stojí hudebníci se zkušenostmi, třeba bývalý bubeník FALLUJAH. I díky klavírním partům hodně rozmanité a proměnlivé dílo startuje zajímavou tematickou trilogii. Budu sledovat.
Metalovější souputníci Vesničanů z města Ioanniny se hlásí s nádherně eklektickou metalovou kolekcí, která s chutí kloubí hard rock, heavy metal, stoner a pulzující řecké folkové party. Dominuje bublavá basa, výrazné perkuse a nápadité delší kompozice.
Kto pamätá, že Poly natočil akustickú dosku už v roku 1992? Z toho pohľadu je projekt POLY NOIR ďalšou z odbočiek v kariére polyhistora. "Noir country" s priznanými inšpiráciami a Polyho charakteristickou poetikou (objaví sa aj Joe!) stojí za vypočutie.
Guilty pleasure pokračuje, děcka už jsou skoro dospělá a furt je to fackování baví. Musí, mají to ve smlouvě. Na plac se vrací Silver, zvraty jsou čím dál (tragi)komičtější, ale tvůrci to napětí stále dokážou šponovat. Jak dlouho ještě, proboha?!
Němci nezapřou inspirace od NILE, již název v podobě egyptského boha chaosu k tomu ostatně odkazuje. A tak nám servírují vydatnou porci technicky pojatého a orientálním folklórem kořeněného death metalu. Je to poctivě uklohněné, takže docela lahůdka.
Neuvěřitelných 26 let od minulé desky a přesto jako by THE JESUS LIZARD vůbec nezestárli. Suverénní návrat ve znamení typických hutných noiserockových struktur a stále je to správně surový underground, byť si skupina samozřejmě nese svůj status kultu.